20/21 Mistrovství Kataru v časovce

Konečně nadešel den, na který jsem čekal celý rok! Mistrovství Kataru v časovce je pro mě nejdůležitější závod sezóny. Už jen ten pocit, že jdete na opravdové mistrovství nějaké opravdové, byť mrňavé země! I kdybyste šli na mistrovství San Marina v Člověče, nezlob se, tak si to budete pamatovat!

Navíc je časovka moje oblíbená disciplína, na které se dá dobře změřit výkon – takže jsem chtěl vidět, jak jsem se za ten rok od svého prvního mistrovství posunul. Právě před rokem jsem na stejném podniku jel svou první časovku a právě tady mě to chytlo.

No a teď do reality. Počátek ledna mě vůbec nezastihl v dobré kondici. Jeden pátek jsem dokonce odpadl z tradiční skupinové jízdy – tempo bylo tak vysoké, že jsem pár kilometrů před cílem zaostal za pelotonem a dojel to sám jak ten kůl v plotě. O týden později jsem se zase trápil v hromadném silničním závodě v Al Ghuwajríji (ze kterého tu ještě nemám report). Takže leden mi temně mručel do ucha: nemáš na to, ťululum! Nebo tak něco.

Já jsem si z toho ale nic nedělal. Věděl jsem, že to je jen únava. Jak teď najíždím velké porce kilometrů (300-400 km týdně), tak jsem permanentně mírně vyflusaný. Není proto divu, že páteční skupinovou jízdu nebo menší silniční závod někdy nedám. Ale stačí si trošku odpočinout a zlepší se to, říkal jsem si. Trénink jsem měl načasovaný právě na tohle mistrovství a nic jiného mě nezajímalo.

V tomhle se musím trošku pochválit – myslím, že už jsem si našel dobrý předzávodní rituál a že mi to funguje. Asi 10 dní před časovkou jsem prudce snížil objem tréninku. Tzn. jezdil jsem stejně často jako předtím (5x týdně) a dělal jsem během jízd stejně intenzivní cvičení (hlavně 15minutové a 2minutové intervaly), ale každou jízdu jsem zkrátil na polovinu. Neboli jak říkají experti, od kterých jsem to okopčil: zachovat frekvenci i intenzitu, jen snížit objem. To se příznivě projevilo – zmizely mi takové běžné bolístky (koleno, nad kolenem…), odešla únava a v posledních dnech před závodem jsem cítil, že nohy jsou tzv. plné.

To jsem ještě podpořil dobrou životosprávou. Poslední týden jsem chodil včas spát (nejpozději v 10) a nevstával jsem na časné ranní jízdy jako jindy. Dostatek spánku dělá ve sportu ohromný rozdíl. No a konečně po odpolednách jsem si začal dávat misku ovesné kaše navíc, abych naplnil tělo glykogenem. Normálně tedy cyklisti jedí spíš těstoviny nebo třeba toasty s marmeládou či nutellou, ale já mám rád ovesnou kaši.

Taky jsem samozřejmě vyčistil kolo a nainstaloval nové pneumatiky – Michelin Power Time Trial, které jsou přímo určené na časovku. Je to trošku risk – jsou náchylnější k píchnutí, ale zase jsou rychlé. Samozřejmě pokud kvůli nim utrpíte defekt, jde do kopru všechno. Jako v životě – buď pomalu a bezpečně, nebo rychle a riskantně. V životě nevím, na časovku volíme zásadně to druhé!

Michelin Power Time Trial

Takhle šlo kolo do závodu… Hadička na pití odstraněná, košík na láhev odmontovaný, maximální aero. Během téhle krátké časovky se nebude pít ani jíst.

Jo a ještě jsem do těch pneumatik dal latexové duše – poprvé v životě. Normálně jezdím na klasických butylkách, které znáte asi všichni. Ale místní rychlíci mi poradili, abych vyzkoušel latexky. S latexkami je svízel, že neustále přirozeným způsobem propouštějí vzduch, takže je musíte před každou jízdou dofukovat. Ale mají menší valivý odpor, jsou lehčí a rychlejší.

Romantický snímek latexové duše Vittoria v zapadajícím slunci. Na ventilek jsem musel nasadit prodlužovací nástavec, protože mám hluboké ráfky.

Latexky Vittoria mají zajímavou starorůžovou barvu. Ať tedy dopadnu jakkoli, budu o sobě moct říct, že jsem cyklista s něžnou růžovou duší. Dokonce se dvěma.

Jinak samozřejmě nedokážu říct, jestli jsou latexky opravdu rychlejší. Pocitově mi přijde, že se to odvaluje trošku líp. Možná je to jen placebo efekt – ale i to pomáhá!

Závod se měl jet v úterý v 7 večer. Nechápu, proč ve všední den a proč za tmy. Vloni to bylo normálně o víkendu a za denního světla, což bylo mnohem příjemnější. Ale člověk míní a Katarská cyklistická federace mění. Možná je to proto, že ve stejném týdnu se jede i mistrovství v silničním závodě, a to právě dostalo víkendový termín.

Jet se mělo na naší nové cyklodálnici, které říkáme Olympic Cycling Track. Je absolutně bezpečná, protože tam nejezdí auta. Je 7 metrů široká, jako normální silnice, takže se proti sebe bez problémů vyhnete. Vyráželo se zespoda, od autodromu Lusail, pak nějakých 13.9 km na sever, tam ostrá obrátka a stejnou cestou zpátky. Celkově 27.8 km. Vítr měl být ze severozápadu, jako vždycky, o síle 15 km/h – to je takový katarský standard. Znamenalo to start proti větru, pak nepříjemný úsek bočního větru, dojezd s větrem v zádech.

V den závodu jsem se 3,5 hodiny před startem pořádně nadlábl. Zvětšená porce ovesné kaše s banánem a k tomu jogurt s naházenými borůvkami. To je pro mě nezvykle velké jídlo na odpoledne a člověk se po něm cítí trošku letargický, ale to je právě dobře. Je potřeba naplnit glykogenem i játra. Když tělu během námahy dojde glykogen ze svalů, dobírá ho z jater – a musíte tam něco mít.

Asi 45 minut před startem jsem snědl další banán. 15 minut před startem jsem si dal energetický gel. Zatímco na banánu se internetové autority shodují – mezi cyklisty a banány existuje hluboký přátelský vztah – u toho gelu někdo říká ano, někdo ne. Jde o hladinu cukru v krvi. Já si ho teda dávám, pomáhá mi to i psychicky, přijde mi pak, že jsem udělal maximum pro doplnění nádrže.

Rozehřátí. Před závodem je vždy potřeba udělat menší jízdu a zahřát svaly. Šok z vysokého výkonu by tělo mělo zažít během tohoto rozjezdu, ne v prvních pěti minutách závodu. Někteří cyklisté si vozí tréninkové válce a do poslední minuty na nich drnčí na parkovišti. Ale já jsem takový klasik, prostě jezdím kolem po silnicích. Tentokrát jsem stihnul řádné 20minutové rozehřátí, jak má být. Nejprve 10 minut lehounké šlapání. Pak postupně přidávání výkonu po minutových schůdkách. Pak jeden krátký interval (necelá minuta) s větším výkonem (VO2max) a konečně dva kratičké sprintíky. Píšu to tady tak podrobně, abych se k tomu mohl jednou vrátit a buď se tomu vysmát, jak jsem byl blbej, nebo si to naopak připomenout, jak se to dělá správně.

Během této rozjížďky jsem přišel na zlepšovák. Uvědomil jsem si, že pokaždé, když skloním hlavu, abych si přečetl údaje na počítači (a to já dělám furt, neustále sleduju watty a rychlost), tak si strašně naruším aerodynamiku. Jak mám helmu s tím špičatým hrotem vzadu, tak ten se zvedne a zafunguje jako plachta. Je až neuvěřitelné, že půl roku trénuju na časovkářském kole, najedu na něm 3000 km a pak 15 minut před klíčovým závodem přijdu na takovou zásadní aero chybu. V časovce přitom aero dělá velký rozdíl – existuje aero oblečení, aero ponožky, aero rukavice, dokonce i špatně přišpendlené číslo na zádech, které plápolá, vás obere o pár sekund. Proto zkušení radí brát si osm špendlíků, ne ty 4, co pořadatelé standardně vydávají.

Řešení je jednoduché – posunout počítač na hrazdě dopředu, takže nebudu muset předklánět hlavu. Ale už jsem musel na start, už jsem neměl čas začít něco montovat. Je to zlepšení pro příště. Stoprocentně to nějaký rozdíl udělá, protože já si hlídání čísel za jízdy prostě neodpustím.

Ohromnou pomocí pro mě byla Bea, která poprvé jela na závod se mnou. Druhý člověk pomůže, podrží, co je potřeba, navíc je to i psychická vzpruha a motivace. Myslel jsem na ni, že musím jet rychle, abych ji nenechal dlouho čekat, pomohlo mi to.

Vyráželo se po půlminutách. Já jsem měl start napsaný na 19:24, byl jsem sedmý od konce. Pořadatelé dávají nejrychlejší jezdce na konec, ale s tou sedmičkou jsem věděl, že to přehnali, sedmý nejrychlejší nejsem ani náhodou.

I přes Beinu přítomnost jsem byl samozřejmě před startem velmi nervózní, přece jen byl tenhle závod pro mě důležitý. Před rokem jsem první mistrovskou časovku jel s rychlostním průměrem 35.5 km/h, ale to bylo ještě na silničním kole, takže rychlost se moc porovnávat nedá. Vzdálenost tehdy byla 24 km, skončil jsem celkově čtyřicátý pátý a jel jsem to s průměrným výkonem 220 W. Tehdy jsem si předsevzal, že o rok později pojedu na časovkářském speciálu, že budu mít průměrnou rychlost 38.5 km/h, že skončím do dvacátého místa a že si samozřejmě zvednu watty. Takže jsem chtěl vidět, jak mi ten můj plán vyjde. :-)

Časovkářské kolo jsem si opravdu v srpnu pořídil a už během podzimu jsem došel k názoru, že bych si měl troufnout na 40 km/h. Trať byla tentokrát o trochu delší (27.8 km), ale to mi nevadilo. Watty jsem chtěl dotáhnout na 240. No a umístění – pořád jsem počítal s tou první dvacítkou, ale v duchu jsem si myslel třeba na patnácté místo.

19:24:00, start. Nemuseli mě držet, opíral jsem se o zábradlí, takže jsem měl rovnou obě nohy v pedálech.

Sekundy před startem

Ten samý moment zezadu. Číslo 107, to jsem já.

Tady z toho máte i video, které natočil kamarád Čech – Borek Kučera.

Vyrazil jsem teda trošku rozháraně. Nervy v prvních sekundách opravdu pracovaly. Nějak se mi nepodařilo zmáčknout na cyklopočítači tlačítko, kterým se startuje jízda. Když jsem se to pak pokoušel napravit, tak se obrazovka Garminu celá vypla. Nic takového se mi samozřejmě v životě nestalo, až teď při závodě. Dost jsem se leknul, protože počítač používám jako výkonové vodítko a bez něj nevím nevím. Ještě párkrát jsem na to hrábnul, mašinka se naštěstí vzpamatovala a začala měřit. Start byl ale poněkud neklidný a přihlížející museli mít pocit, že jedu nějaký soukromý slalom.

Až asi po minutě jsem se konečně usadil, první nervy pominuly a začal jsem jet stabilněji. Překvapilo mě, že watty se drží celkem vysoko a že to moc nebolí. První čtvrtinu jsem absolvoval s průměrem 245 W, tedy 5 čísel nad plán. Rychlost v této chvíli nebyla nijak závratná – 39.7 km/h – ale věděl jsem, že jedu proti větru a že cestou zpátky to snadno hodím přes tu čtyřicítku.

Druhou čtvrtinu jsem měl jako vždy nejslabší, výkon jen 235 W, rychlost ovšem díky lepšímu profilu trati stoupla na 41.5 km/h. To už mi bylo jasné, že celková rychlost bude dobrá, začal jsem pomýšlet na celkový průměr 41 km/h, což by byla moje nejlepší individuální časovka ever, jak se říká hezky česky. Jinak tedy ale s těmi slabými druhými čtvrtinami musím něco dělat, ztrácím v nich zbytečně sekundy.

Během této druhé čtvrtiny mě předjel nějaký chrt. Nic jsem si z toho nedělal, věděl jsem, že lidi, kteří byli na startu za mnou, jsou samé přírodní úkazy. Soustředil jsem se na svou jízdu.

Byla to asi stošestka, která mě předjela. S takovým číslem prostě musíte jet ostošest!

Otočku jsem zvládnul a rozjel třetí čtvrtinu s velkým elánem. V tomto segmentu mi výkon stoupl na 246 W. Rychlost v tomto úseku 40.9 km/h. Cítil jsem se dobře, dokonce až podezřele dobře. Říkal jsem si, že v poslední čtvrtině za to musím vzít.

A to se i docela podařilo. V posledním úseku jsem výkon vytáhl na 254 wattů. Průměrná rychlost za čtvrtou čtvrtinu 44.1 km/h. Do cíle jsem přijížděl v dobré náladě, byl jsem spokojený s výkonem i rychlostí. Ale zároveň jsem hned v cíli cítil, že úplně všechno jsem do toho nedal. A to je vlastně dobrá zpráva – mám na víc, pořád je tam prostor na zlepšování.

Jak to tedy celé dopadlo? Celková rychlost 41.4 km/h – poprvé, co jsem jel individuální časovku nad 41 km/h. Paráda! Průměrné watty 245 – víc, než jsem čekal, a o 11 procent víc než před rokem. No a pořadí? Celkově 11., v kategorii 40-50 pak pátý.

A můj osobní výsledek…

Nejrychlejší byl samozřejmě železný muž Jonathan – místní legenda. V jednom rozhovoru říkal, že kdysi spadl ze třetího patra. Měl zlomené úplně všechno, asi půl roku ležel v nemocnici a od té doby má v těle spoustu kovu. V tom rozhovoru psal, že radši žije v teplém Kataru, protože doma ve studené a vlhké Anglii ho ten kov v těle bolí. Nevím, jestli je to pravda, ale pamatuju si to a Jonathana mám zapsaného jako železného muže. Byl a nebo možná ještě je držitelem světového rekordu na trati Londýn-Paříž, což jel taky na časovkářském kole. Jonathan by se podle mě neztratil ani v českých závodech Unie amatérských cyklistů. Mmch. je můj sen si někdy zajet závod UAC v Česku, ale zároveň z toho mám respekt, protože mi bylo řečeno, že na to ať ani nepomýšlím, tam že jsou jiní chrti. Tak jednou snad uvidíme – až přejde ten pitomý covid.

Jonathana teda asi jen tak nedohoním, a další dva čtyřicátníky – Leeho a Chrise – asi taky ne. To je taková svatá trojice místních terminátorů, ti vyhrajou každý závod, kterého se zúčastní. Ale pak už je jen jeden chlapík nad 40 a pak já – to není špatné! Příští rok chci jet 43 km/h, chci jasně do první desítky v celkové klasifikaci a ve své věkové kategorii chci aspoň tu bramboru.

Nejrychlejší žena – Pia z Finska, číslo 110. To je ta, o které už jsem tu psal, že asi třikrát nebo čtyřikrát vyhrála mistrovství Finska v časovce a závodila i na Olympiádě v Londýně v roce 2012. Odnesla si z toho takový apartní dres a přilbu. Je samozřejmě strašně rychlá.

Ze závodu jsem jel domů velmi spokojený. Výsledek, watty i rychlost – to všechno bylo nad plán. A zároveň mám tipy pro příště: přesunout počítač víc dopředu, dát si pozor na výpadek v druhé čtvrtině, a celkově tlačit víc. Až moc se upínám na wattový cíl, který si předem dám – a pak se třeba ukáže, že tenhle večer mám na víc, ale já to nevytěžím. Tak příště! Budu rok makat a příští leden chci být zase o kus výš!

PS Měl bych dodat, že ve výsledkové listině jsme samí cizinci. Katarští občané měli svůj vlastní separátní závod (samozřejmě ten samý den). Ale musím říct, že jsou v průměru trošku pomalejší než my. Nejrychlejší cizinci by to celkově vyhráli a ani já bych se neztratil, věkovou kategorii bych s náskokem vyhrál.

Záznam ze Stravy. Maximální tepovka jen 163 – před rokem jsem to vytáhl na 172. Takže vypětí jsem měl letos opravdu menší. Silově ale jinak jasné zlepšení.

Odkaz na jízdu na Stravě.