20/21 Mistrovství Kataru na silnici

Velký týden mé cyklistiky! Po úterním mistrovství v časovce, kde jsem skončil jedenáctý celkově a pátý mezi čtyřicátníky, jsem v pátek naklusal na mistrovství Kataru v silničním závodě.

Závod se jel v Dukhanu – malé obci úplně na západě země, asi 80 km od Dohy. Je to ropné městečko – existuje jen proto, že se tam poblíž těží a zpracovává černé zlato. Dukhan znamená arabsky Kouř… Buď to tam tak pojmenovali kvůli ropě, nebo věděli, že tu jednou dostanu pořádně zahulit… Ale je to vlastně velmi hezké místo, velmi čisté, a okolní krajina je asi nejkrásnější z celého Kataru. Jen voda na plážích někdy vyplavuje kousky přírodního asfaltu – takové ohebné černé „kameny“, které prozrazují, že na dně moře jsou ložiska. Často tu fičí silný západní vítr, a tak jsou místní pláže oblíbené mezi kitesurfery.

Pro nás cyklisty je Dukhan zajímavý tím, že se zde nachází asi 4 mikrokopce – jediné v celé zemi. Jejich věčně zasněžené štíty se majestátně tyčí do výše 45 metrů nad mořem… Teda s tím sněhem a s těmi štíty samozřejmě kecám, jsou to takové větší krtince a je na nich úplně stejný hic jako ve zbytku Kataru. Mnohý český cyklista by si při jejich přejezdu možná ani nevšiml, že tam nějaké stoupání bylo. Ale pro nás katarské jezdce, odkojené krajinou ve stylu žehlícího prkna kolem Dohy, jsou to hotové Alpy. Však jsme taky nejobávanější místní segment na Stravě pojmenovali Alpe D’Ukhan – a trasa pátečního závodu vedla právě přes něj.

Mně osobně tato nelidská stoupání spíše vyhovují – přece jen jsem se svými 72 kg spíš lehčí než většina ostatních borců!

I přes váhovou výhodu jsem ale do silničního závodu nešel s přehnanými očekáváními. Hromadné závody mi sedí mnohem méně než časovky. Tým na taktickou spolupráci nemám, pohyb v pelotonu nezvládám, rychlé změny tempa mi nesedí a závěrečný spurt neumím! Frontální atak na pódium tedy nebyl na pořadu dne. Kór ne na mistrovství. Ale to je vlastně docela osvobozující pocit – člověk může jen překvapit.

Stejně jako šampionát v časovce, i tento závod se jel rozdělen na dvě kategorie – Katařani a všichni ostatní. My cizinci jsme všichni startovali v jednom balíku, žádné dělení podle výkonnosti na áčka, béčka, céčka a déčka jako v jiných závodech. Což tomu dává jiskru. Dalo se očekávat časné rozdrobení pelotonu a těžké bitvy osamělých jedinců nebo malých skupinek proti větru. Ale je fakt, že ti méně zkušení jezdci z balíků C a D se na tento závod moc nehlásí – přece jen se zaleknou slova „šampionát“. Já jsem vloni ještě taky nejel, říkal jsem si, že na to nemám.

Konečně nastal pátek, první den víkendu.

Když jsem časně ráno (start měl být v 8) jel do Dukhanu, objevila se asi v půlce cesty mlha. To je v Kataru velmi vzácné – tady je jinak 360 dní v roce sluníčko. Řidiči nejsou na mlhu vůbec psychicky připravení a při jejím spatření panikaří. Spousta aut na dálnici zastavila v odstavném pruhu a s blikačkami čekala, až tato nepochopitelná přírodní katastrofa přejde. Já jsem ale jet musel, protože závod přece nepočká.

V samotném Dukhanu byla mlha samozřejmě nejhustší. Poctivě jsme ale sedli na kola a začali kroužit zahřívací kolečka.

Takhle to vypadlo při zahřívání… sotva jsme na sebe viděli.

Když jsem se ideálně rozehřál, přijel jsem zpátky k autu, abych snědl svůj předstartovní gel. Vedle parkoval jeden Angličan, kterého dobře znám – kamarád, ale dnes i konkurent. :-) Mačkám gel, jím, pohybem hlavy přitom zdravím Angličana. Když jsem konečně gel celý vymačkal a dojedl, Anglán mi povídá: „A to jsi slyšel, že start je odložený?“ -„Ne.“ -„Prý o 45 minut, kvůli mlze.“ -„Aha, říkám já. Tak to jsem rád, že to vím.“ Gel působí právě asi 45 minut… Taky musel borec počkat, až ho celý sním.

No nic, vyrážím na druhou zahřívačku, abych nevychladl. Cítím se výborně, což přičítám právě snězenému gelu. Pak se vracím do prostoru startu. Mlha je sice pořád stejná, ale pořadatelé se rozhodli, že přece jen odstartujem. Nejdřív Katařani, o osm minut později i my. Místo plánovaných 8:00 nakonec vyrážíme v 8:53.

Start – viditelnost je pořád bídná…

Na startu mi bylo jasné, že to bude masakr. V mlze ani neuvidím, když se někdo vepředu pokusí o únik. No a hlavně – silnice je z mlhy celá mokrá a na kruhácích to bude klouzat. Na což tu nikdo není zvyklý.

Další záběr ze startu. Zde se z mlhy nořím i já – vpravo vzadu, červená přilba.

Vyrazili jsme celkem svižně. Cítil jsem se dobře, nohy mi opravdu celý den připadaly „plné“. Myslím, že se tu pořád ještě projevovala dobrá příprava z týdne před časovkou, kdy jsem hlavně odpočíval a jen trošku dobrušoval ostří.

Moje taktika na dnešní den byla jednoduchá – držet se co nejvíc vepředu, řekněme tak v první třetině pelotonu, nesklouznout na zadek balíku (tuto chybu jsem dělal v předchozích závodech), až se to začne drobit, tak se snažit zůstat s lidmi, kteří mají výkonnost o trošku vyšší než já, a nechat se od nich vytáhnout v pořadí nahoru jako výtahem. To se samozřejmě snadno řekne, ale hůř udělá…

První kilometr v mlze byl velmi zvláštní. Všiml jsem si, že mi děsně skřípají brzdy – tyhle Sramy to tak dělají, když je vlhký vzduch. Připomnělo mi to zamlžené ráno u tchánovců v Rumunsku, když stojím na zahradě a přes plot koukám, jak kolem rozvážně šlapou staří pánové na pole nebo na trh. Na svých bicyklech, které pamatují osvobození Rumunska Rudou armádou, jedou tou nejmenší možnou rychlostí, při které se kolo ještě nepřevrátí… Jednou třeba taky budu takhle jezdit – a moje kolo tak skřípe už dnes!

Ale není čas na přírodní lyriku. Nejsme na ospalém rumunském venkově, jsme v západním Kataru a musíme šlapat jako vzteklí. Dojedeme na první kruhák, točíme doleva – a už za sebou slyším zvuk karambolu. V rychlosti se ohlédnu a vidím chlapy lítat přes řídítka. Kamarád Bořek – Čech, který nedávno taky začal jezdit a je hrozně super – mi pak řekl, že někdo tam z neznámého důvodu zabrzdil tak, že se mu až zvedlo zadní kolo. Ti za ním samozřejmě nemohli tak rychle reagovat a následoval držkopád.

Na pár sekund jsem zaváhal – mám snad zastavit a pomoct jim? Ale tuhle altruistickou myšlenku rychle zahnali zkušení chlapi přede mnou, kteří naopak ještě zrychlili a začali útočit. Navíc s námi jede ambulance, tak co… Taková je holt závodní cyklistika!

Dojíždíme k druhému kruháku. I tady někdo podkluzuje a kosí dva tři lidi vedle sebe. Objíždím je velkým obloukem a jedu dál. Říkám si, že ty kruháky dneska musím brát tak, jako kdyby na nich byl led.

Později se dozvídám, že spadl i James Baker, můj parťák z listopadové týmové časovky. On je ovšem tvrďák, samozřejmě vstal a bojoval dál. Bořek mi pak vyprávěl, že James se dotáhl na jejich skupinu, Bořek se ho chtěl chytit, protože viděl, že za jeho velkými rameny se dobře pojede, ale James po čase zabral ještě víc a normálně této skupince ujel.

Tady je James – ten první, v tričku Army – už po pádu. Vrátil se do závodu velmi dobře.

Já jsem po těchto pádech zůstal ve skupince tak 10 lidí, která podle mě byla docela vepředu. Teda určitě jsme nebyli první – tušil jsem, že před námi jsou ti nejrychlejší, kteří se urvali hned na startu – ale byla to dobrá pozice. Říkal jsem si, že téhle bandy se musím držet zuby nehty. Ale bylo mi jasné, že to bude bolet. Docela mi pomáhala ta táhlá stoupáníčka. Všiml jsem si, že na začátku kopce mě lidi předjíždějí, ale já pokračuju pořád tím svým stabilním časovkářským tempem a na vrcholu kopce je zase dojedu nebo i přeskočím. Časem jsem si vsugeroval, že kopečky jsou dobro a že se na ně mám těšit, protože ostatní na nich trpí ještě víc. Tahle představa mi pomáhala.

Naše skupina někde na konci prvního kola. Mlha se pomalu rozpouští. Tihli lidi mi dávali zabrat.

Takhle jsme objeli první kolo ze tří. V naší skupince byl i Bořek, takže jsme se vzájemně psychicky podporovali. Dokud byla síla, tak jsme i trošku vtipkovali – ale časem konverzace samozřejmě utichla.

Tady je zrovna Bořek – s mohutným černým plnovousem a kolem Lapierre.

Během prvního kola mlha naštěstí začala mizet a už to začalo vypadat jako v Kataru.

Průjezd cílem po prvním kole

To samé zblízka

V druhém kole opět přijíždíme na nejdelší stoupání Alpe D’Ukhan. Je mi jasné, že tady budou lidi útočit – a opravdu, začíná se to trhat. Nějak se mi ale daří zůstat s nejrychlejší částí skupiny. Za kopcem formujeme menší skupinku 6 lidí. Jsou tu jména, která jsou obvykle „nad moji platovou třídu“, abych tak řekl. Třeba mladý triatlet Hesham, který mě vždy poráží v časovce, nebo velezkušený Neil, který pracuje pro cyklistickou federaci. Je v kategorii nad 50 let a má asi nejlepší čich na to, kde být v pelotonu. Říkám si – jestli jsem tu s Neilem, tak to asi nebude špatné místo, musím se ho držet.

A to přesně dělám celé druhé a třetí kolo. Vzorně se střídáme po cca 20 sekundách, na úsecích s bočním větrem držíme pěkně šikmou linii, každý poctivě pracuje. Já taky, i Neil mě chválí. Cítím se fakt překvapivě dobře.

Ve třetím kole už to hodně bolí. Ale všímám si, že moji spolujezdci už taky nemají tolik sil. Už za to nikdo nebere při výjezdu z každého kruháku jako na začátku závodu. Začínám si chystat pozici pro malý spurtík do finiše. Neunavuju se tím, že bych do poslední minuty před cílem táhl skupinu. Držím se tak na čtvrtém místě v rámci skupiny. Konečně jsme v cílové rovince. Je vidět, že všichni chlapi mají dost, ale přece jen do toho zkusí šlápnout. Rozjíždím to taky, daří se mi, někoho předjíždím, nakonec je z naší skupinky rychlejší jen Neil.

Finiš mistrovského závodu, vlevo zkušený vlk Neil z cyklistické federace, kterého jsem nepřesprintoval.

Mám výborné pocity. Vím, že jsem podal lepší výkon, než jsem čekal. A snad poprvé jsem neudělal žádnou větší taktickou chybu a naopak jsem se v pelotonu držel tam, kde jsem měl. Koukám na online výsledky a je to dobré. Mezi cizinci jsem celkově čtrnáctý (z 55 jezdců), v kategorií mužů 40-50 pak pátý.

Nejvíc mě potěšilo, že jsem v obou závodech tohoto týdne podal konzistentní výkon. V časovce i v silničním závodě jsem skončil pátý mezi čtyřicátníky – takže tak nějak to holt bude. A celkově jedenácté a čtrnácté místo, což je taky celkem sladěné.

Vyhlášení vítězů v mé kategorii – muži 40-50. Vysoký chlapík uprostřed je Mouhcine – bývalý marocký profík, který v Kataru pracuje jako trenér národní týmu. Po stranách jsou místní legendy Chris a Lee – oba tito chlapíci mě předjeli i v úterní časovce.

Takže jak dál? Budu teď zase celou sezónu trénovat a půjdu do toho ještě tvrději než dřív. Silniční závod je nevyzpytatelný, takže tam si na příští rok žádné jasné cíle nedávám. Ale v časovce chci příští rok zabojovat o medaili. Jsou přede mnou nějací 4 chlapi, jsou to jména, která se pořád opakují – zkusím se tak zlepšit, abych byl příští rok hrozbou i pro ně.

Příští rok si jdu pro tyto upomínkové předměty!

Tady je ještě záznam ze Stravy…

A mapka

EDIT: Na YouTube se objevilo video od jednoho z účastníků, párkrát jsem tam vidět s číslem 155.